Můj pohled na výstavu Tajemná Indonésie :D:D
Tajemná indonésie
V pátek 11.5 jsme navštívili výstavu “Tajemná Indonésie”. Hned ná úvod jsme po vyšplhání po schodech, prohlídce fotek a zaplacení vstupného zamířili přes takový tunel, kde se skrývala tropická zvířata jako hadi nebo želvy, do místnosti, kde se nacházeli dokumentace, ukázky, fotografie a vysutý most přes tropickou řeku. Přes most se dalo přejít v pořádku. Pokud za vámi nešel nějaký cvalík, vážící 200 Kg. To se mě naštěstí nestalo. Na druhé strany mostu byla televize. Říkal jsem si “hurá
nějaký fotbal” a ono ne… Byl tam zachycený život indonéských domorodců. Tak jsem si řekl, že když tam není fotbal tak to si prohlédnu celou výstavu. Občas jsem tam bloudil jak v labyrintu u kroměřížské zahrady, ale nakonec jsem vždy našel úspěšně cestu do nějaké komnaty s dalšími ukázkami. Poté jsem narazil na další televizi. To už mi přišlo divné. V tu chvíli jsem si pomyslel, že jsem určitě tím vysutým mostem přešel do prodejny televizí. A znova tam “běžel” program o domorodcích. Tentokrát jsem si řekl, že se podívám na ten dokument o těch domorodcích. Aspoň se nemusím dívat doma – elektřina je drahá. Byl jsem překvapen co všechno musí ti Indonésané dělat… Až to skončilo tak jsem našel jakýsi stan. Nejdřív jsem chtěl do něj vlézt, ale pak jsem tam viděl nějaký nepořádek a raději jsem se rozhodl pokračovat dále. Ještě bych si ušpinil kalhoty…. Avšak výstava skrývala další překvapení. Co nevidím?! Auto!. Tak to už mi bylo opravdu divné. Že by měli v prodejně s televizema auto? Pak jsem však pochopil, že to měla firma Škoda zase nějakou reklamní akci. Vlezl jsem si do toho auta. Zjistil jsem že je to Tatra ze začátku 20. Století. To už jsem se lekl dokonce toho, že jsem se vrátil do minulosti. V autě byla tma, což mě znervóznilo. Akorát tam blikali nějaké světla. Jedno jsem stiskl a hned jsem viděl s předního skla další dokument o Indonésii. Tak jsem se zaposlouchal a po skončení vylezl z toho auta. Pokračoval jsem v putování a objevil jezírko a kamarády. Ti mi řekli, že jsem pořád na té výstavě. Oddychl jsem si. Přeci jenom bych nechtěl začit znovu komunismus…. V tom jezírku byli peníze. Hned jsem chtěl so něj skočit a nějaké si vybrat. Přeci jenom jsem chudobný student a každá koruna dobrá. Nakonec mi ostatní vysvětlili, že je to neetické a tak jsem si to rozmyslel. Při odchodu jsem si znova prohlídl fotogorafie a plazy a poté zamířil do pro nás normálního světa.